Dětský portrét hlavy

Během každé portrétní sady se vždy snažím na konci fotografování udělat alespoň jeden detailní portrét hlavy. A sice tak, aby hlava zabírala opravdu celý snímek.

Začněme od začátku. Používám jedno hlavní světlo a jedno protisvětlo. Poprosím, aby děťátko přišlo co nejblíže. Natočí se ke mně trochu bokem tak, aby nos směřoval ke světlu. Snímek komponuji nejraději na šířku. Vyniknou oči a tvář chlapce či dívenky. Aby hlava byla co největší, rámuji uprostřed čela a pod bradičkou. Odříznuté vlasy a zbytek hlavy si divák jistě domyslí, ale na žádném jiném snímku nevynikne dětský pohled jako na tomto záběru. Je dobré snímat co nejdelším ohniskem a trochu z nadhledu. Tak, aby oči byly co nejblíže k objektivu – a byly tak největší a nejdominantnější. Důležité je, aby v očích byl vidět odlesk – světlo pak dodává živost a energii.

Pokud máme nastavené technické věci jako je kompozice a světlo, následuje to nejkrásnější – zachytit gesta, mimiku, výraz ve tváři. Snažím se vždy o co nejpřirozenější a nejzajímavější pohled. Není vždy třeba úsměv, ani přímý pohled do objektivu. Velmi zajímavé jsou také dětský údiv, dětské zamyšlení, stud nebo někdy dokonce i smutek a pláč.

A proč fotím takový portrét až na konci celého focení? Co myslíte?

Vít Švajcr