Lidé v Rudě

       Stejně tak rychle, jako se mění počasí na Křížovém vrchu, stejně tak se mění charakter a podoba obyvatel malé vesničky Ruda na severní Moravě. Tuto vesničku na konci světa navštívila na přelomu července a srpna uprostřed horkého a bouřkového léta skupina třinácti dokumentárních fotografů. Velký dík patří Romanu Francovi, Gábině Kolčavové a Ondřeji Žižkovi za organizaci a přípravu kurzu.

       Workshop „Napříč dokumentem“ vedl profesor Jindřich Štreit, kterému vděčíme za výborné vedení, podporu a přívětivou podobu lidství, kterou nám ukazoval. Díky Jindrovi ze Sovince se nejednalo pouze o praktickou fotografii, ale také o přesahy do jiných oblastí života a uvědomělého člověčenství. Na tak malém kousku země jako je Ruda jsme mohli během velmi krátké doby od čtvrtka do pondělí prožít celou řadu zajímavých a různorodých událostí a potkat různé lidské bytosti. Soubor „Lidé v Rudě“ Víta Švajcra obsahuje portréty a vybrané snímky, které charakterizují celou atmosféru a stručně představují všechny události, které jsme mohli zažít a prožít.

       Portrét muže, který se uhrančivě dívá přímo do objektivu. Celé dny dokáže poutavě vyprávět vtipné lidské příběhy. Žije na okraji společnosti, většinou s lahví alkoholu a cigaretou v ruce a z jeho vrásčité tváře můžeme vypozorovat pohnutý osud. Ale v jeho upřímných očích můžeme nalézt skrytou duchovní bytost.

       V sobotu ráno se sjely týmy hráčů z několika okolních vesnic na fotbalové utkání. Hrálo se o putovní pohár pana starosty. Zpocený hráč odpočívá za postranní čárou a pozoruje své kamarády na hřišti.

Lidé v Rudě

       „Sandokan Miro“. Tahle výrazná osobnost je starostova pravá ruka, člověk s velkým vlivem na dění v obci. Všechno ví, všemu rozumí, na všem se podílí, vše organizuje, všechny zná a všichni znají jeho. To je prostě Miro. Neuvěřitelně přátelský člověk s velkým srdcem, nadsázkou a velkou houževnatostí řeší všechny události, které k němu přicházejí. Na snímku se snaží svým orlím zrakem propíchnout nástěnku, když počítá výsledky.

       S poutí je každoročně spojena zábava, kolotoče a stánky. To nesmí na pouti 21. století v žádném případě chybět. Na schodech maringotky odpočívá manželský pár, který se stará o zábavnou atmosféru pro všechny děti, mladé i starší, kteří přišli na pouť a měli chuť se bavit. Jenže doplatili na nedostatek lidí a příští rok prý nepřijedou vůbec nebo pouze s jedním kolotočem. Přesto se však do objektivu usmívají.

       Je neděle, sedm hodin ráno. Kapela složená z několika nadšených dobrovolníků chodí vesnicí, u každého domu se zastaví a zahraje jim jednu nebo dvě písničky. Ať už z vlastního reportoáru, nebo na jejich přání. Z domů vycházejí lidé a nabízí těmto hudebníkům drobné občerstvení, něco k pití, občas přidají i malou finanční hotovost. Většina lidí kapelu přijímala velmi přátelsky, ale našli se i tací, kteří odmítli vyjít z domu, neměli připravené žádné pohoštění, vůbec nevyšli ven, nebo jen přihlíželi za oknem.

Lidé v Rudě

       Rád fotografuji děti, stejně tak i v Rudě. Malý Tomášek si hraje s provazovou houpačkou, jeho gesto připomíná rozevřené větve jabloně, atmosféru doplňuje světlo, které probleskuje v pozadí.

       V nedaleké vísce Skály se nacházejí stáje pana Kincla, kde se starají o více než 40 koní. U něj pracuje také tento chlapík – je velice fotogenický, má nádhernou mimiku ve tváři, působí sympaticky a skromně.

       Setkání s alkoholismem se nedalo vyhnout. Za všechny alespoň jeden obrázek čtyř mužů, kteří čekají u stolku na zahrádce na své večerní pivo u jediné otevřené hospody, která v Rudě je. Je to jedno z hlavních míst, kde se udržují sociální vztahy mezi tamními lidmi.

       Holohlavý pán slavil ten den narozeniny, byl velmi dojat. Na snímku se pracuje s geometrií, čtverci, s gesty a mimikou fotogenického pána, s atmosférou, uspořádáním grafických prvků, hrou světel, oken a mraků. Opakuje se zde symbolika čar a struktur – cihly vlevo, linie prken, které korespondují s tričkem hlavního hrdiny. Suchou a strohou geometrii narušují květiny v květináči.

Lidé v Rudě

       Nízká účast lidí – to bylo jedno z hlavních témat, které se probíralo při mších, v hospodách i při samotné pouti na Křížový vrch. Došlo k tomu z několika důvodů. První byl, že ve stejném termínu se uskutečnily i další poutě jinde. Druhým důvodem byla absence biskupa, který obvykle mši slouží. Tuto funkci převzal jeho podřízený kolega, který nemá tolik svých fanoušků… A třetím důvodem je, že v kasičce katolické církve chybějí peníze na vypravování autobusů věřících z okolních obcích, jako to bylo obvyklé v minulých letech. Tehdy byly pole a louky v celém okolí zaplněny stovkami a tisíci věřících… Prý jezdily celé autobusy krojovaných lidí z celé Moravy. Počasí letos na vině nebylo – to nám velmi přálo, bylo teplo a obloha byla poseta dramatickými mraky.

       S velkými rozpaky jsem se odhodlal k fotografování v prostředí kostela během mše. Svou přítomností jsem narušoval velice intimní a meditativní atmosféru. Výborné cvičení dobrých vlastností a mravů fotografa, který musí dostát svému úkolu. Fotograf pracuje proto, aby pořídil fotografie, aby atmosféru a jedinečné okamžiky zachytil. Samozřejmě musí zůstat skromný, dobrosrdečný, slušný, ohleduplný a empatický. Do scény musí zasahovat velice citlivě. Sympatická rodina se třemi dětmi fotografa přijala velmi mile.

Lidé v Rudě

        Usměvavé babičce je 91 roků, celý život žije zbožně a do kostela na mši chodí každý týden. Dobrosrdečnost, zbožnost, laskavost i radost se jí zračí v tváři. I přes svůj pokročilý věk se babička o jedné hůlce pohybovala velice rychle a energicky.

       Dívka vstoupila do kostela a hned za dveřmi se otočila k nádobce se svěcenou vodou, udělala symbol kříže, tiše se pomodlila a sledovala probíhající mši. To jsou ženy, které my muži chceme mít: krásné, oddané, radostné a usměvavé. Nádherná bytost, skromná a milá dívka. Nikdo by však neuhodl, že na vnitřní straně pravé ruky má nakresleného černého štíra…

       Na závěr cyklu jsem zařadil dvojportrét manželů Štreitových před jejich domem v Sovinci. Významná a zároveň skromná osobnost legendárního fotografa světového formátu, který je pěvně spojen s tímto krajem, s těmito lidmi, a především podporován svou milující ženou.

       Během praktické dílny jsem si uvědomil jednu důležitou věc: jak fotograf postupuje při dokumentárním fotografování. Nejdříve poprvé spatří zajímavý objekt, začne ho pozorovat, a pomalu se k němu přibližovat. Připravuje se na záběr, pořídí svůj první snímek, pak neustále buduje kompozici a koriguje, mění své stanoviště. Zpočátku pracuje fotograf nepozorován. Objekt se zajímá o jinou věc, má uvolněnou pózu, o fotografovi neví, nevšímá si ho. Náhle přichází důležitý okamžik, ve kterém si objekt všimne, že je fotografován. Následují dvě možnosti.

Lidé v Rudě

       Buď objekt s fotografováním souhlasí a zaujme takovou pózu, gesto, mimiku, která je usměvavá, přívětivá a pozitivní. V tento moment je nutné nepřestat fotografovat. Stále je nutné fotografii vylepšovat, vědomě pracovat na kompozici a pracovat s emocemi.

       Do doby před kurzem jsem fotografoval tak, že jsem v takových chvílích přestával fotografovat. V momentu, kdy jsem byl spatřen, jsem se začal stydět, bát a odkládal jsem fotoaparát. Fotograf by neměl přestat fotografovat, měl by vydržet, měl by udělat ještě alespoň jeden záběr. Musí budovat kompozici dále a dotáhnout ji do konce… Může se jednat o jedinečný moment, který se již nikdy nebude opakovat. Fotograf musí pracovat s emocemi, s výrazem a proměnami modelu, s výrazem tváře i s kompozicí, kterou neustále prohlubuje. Vše má být uvědomělá práce. Fotograf musí překonat sám sebe.

       Co však má autor udělat, když objekt s fotografováním nesouhlasí? Osobně jsem pro zlatou střední cestu, pořídit ještě jeden rychlý snímek v prvním momentu odmítání, zachytit odmítavé gesto rukou, mimiku v obličeji, ale pak již nefotografovat. Být připraven a snažit se vydržet ten obrovský tlak vypjaté situace. Pak následují všechny možné formy omluv, zadostiučinění a náprav. Tichý a nenápadný odchod ze scény. Nebo rychlý úprk před pronásledovatelem.