Je zajímavé pozorovat, jak se před kamerou chovají děti. Potkávám se s několika typy chování. Jedním extrémem jsou takové, které se nechtějí vůbec fotografovat a pláčou, sotva se o fotoaparátu začne mluvit. Co si pak s nimi před fotoaparátem počít? Na někoho zabírá hračka, na jiného vlídné slovo nebo vtip, na některé nezabírá vůbec nic. Druhým extrémem jsou takové děti, které se fotografují velice rády. Sotva na ně namířím objektiv, přestanou být přirozené, zpříma se postaví, zkoprní, zírají dopředu a jak jim síly stačí, křičí: „Sýýýýýýýýýr!!!“ Na tváři se jim vytvoří zvláštní výraz podobný křeči po kyselé okurce. Takové poznal už František Drtikol, dobře o nich věděl, že před aparátem vysypou všechny možné pózy, které okoukaly ve výkladních skříních. Jak i takové děcko má svou masku a s nezkušeností a nemotorností, ale s neobyčejnou tvrdohlavostí hraje svou strojenou hru.

Lucinka je zvláštní případ. Nikdy se nechtěla fotografovat, před lidmi se otáčela zády, utíkala pryč, byla netrpělivá. Sotva však na ni zasvítila ateliérová světla, začalo jí to bavit a dlouhé chvíle věnovala rozpustilým hrám – tu s listem, s plyšovou hračkou nebo dřevěným sudem. Úsměv střídal úsměv a fotografování byla jedna radost!

Fotogalerie: Lucinka, ateliér, (c) Vít Švajcr, říjen 2013.