Fotografie nám umožňuje světlo vidět

Přednáška v rámci rétorického kurzu s Alfredem Strejčkem v Praze

Když v roce 1969 vkročil Neil Armstrong jako první člověk na Měsíc, měl ve fotoaparátu vložený svitek s dvanácti políčky. NASA pak publikovala pět fotografií. Dnes, téměř o padesát let později, jsme fotografiemi doslova zavaleni. Do svých aparátů nevkládáme krátké filmy na několik málo snímků, ale můžeme jich pořídit stovky nebo dokonce tisíce. Má vůbec smysl o fotografii ještě hovořit? Vždyť přece můžeme situaci vyfotografovat kolikrát chceme, můžeme k tomu použít nejen digitální fotoaparát, ale také mobilní telefon nebo dokonce digitální brýle od Googlu! V případě brýlí nemusíme ani mačkat tlačítko, stačí se jen podívat a zašeptat: „Udělej fotku!“

A tak se stává, že mladá slečna jde do kavárny, udělá osm fotek, přinesou menu, dalších pět fotek, přinesou jídlo, deset fotek, pak potká na toaletě kamarádku – 20 fotek – takové pěkné autoportréty v zrcadle, dají si dezert, šest fotek a pak už jen nafotit účet… A tak se stává, že slečna za jeden večer v kavárně udělá 20x více snímků než Armstrong na Měsíci. Proč bychom se tedy měli fotografií vůbec zabývat, když si můžeme nafotografovat kolik snímků chceme? Nic nás nelimituje. Nic nás to nestojí. A pár pěkných vždy nakonec vybereme?

Má tedy vůbec smysl se fotografií zabývat? Samozřejmě, že ano! A Vy, přátelé jste toho důkazem. To, že jste na tuto přednášku přišli je znamením, že stojí za to o fotografii hovořit a filosofovat. Potom totiž nepotřebujeme na jeden dobrý snímek sto pokusů, ale stačí nám jen velmi, velmi málo. Přemýšlet, dobře se dívat a vidět to krásné.

Co je fotografie? Skládá se ze dvou řeckých slov fós a grafis = malování světlem, fotograf je pak světlomalíř. Ale jak je to se světlem? Co je světlo? Je to vlnění nebo částice? Od poloviny 20. století se vědci shodli na tom, že platí obojí. Záleží jaký pokus se světlem děláte. Následně si pak vyberete a sice tak, aby Vám to vyšlo. Když jsme u pokusů, chtěl jsem se Vás zeptat, jestli světlo vidíme? Kdo z Vás si myslí, že světlo vidíme? A kdo si myslí, že světlo nevidíme? A teď zvedáte ruce kvůli jenom mně? Podívejte se prosím na toto laserové ukazovátko, ze kterého vyšlu paprsek. Jistě mi budete věřit, že světlo vychází odsud. Ale jak to víte, když vidíte jenom tečku na konci??? Tak mi prosím řekněte, kdo z Vás vidí světlo mezi ukazovátkem a tečkou? Vidíte, nevidíte. Světlo nevidíme.

 Když se to dozvěděl můj přítel astronom a fyzik, prohlásil, že je vlastně zbytečné doma večer svítit, když světlo nevidíme. Má pravdu? Co vidíme, když rozsvítíme? Vidíme předměty, které jsou osvětlovány. Předměty, na které světlo dopadá, a to se pak odráží do našich očí. A podle toho, jak jsou schopné světlo odrážet, tak se nám také jeví. Některé odrážejí světlo méně, pak jsou tmavé, některé více, pak jsou světlé.

A kdy můžeme vidět samotné světlo? …. Ano! Tehdy, když se nám například odrazí na částečkách prachu, kouře, mlhy nebo jiných drobných částic ve vzduchu. Nebo jiný příklad – Vesmír je plný světla. Ale my ho nevidíme, protože je tam vakuum, není tam atmosféra, která by světlo zachycovala. Vidíme jenom hvězdy a planety, které světlo odrážejí. Vesmír není černý, vesmír je plný světla! Jenom my ho nevidíme.

Jaký materiál se nejlépe hodí pro fotografii? Je to zkondenzovaný měsíční svit – stříbro. Díky vlastnostem, které mu vtiskly bytosti Měsíce se stříbro technicky využívá hlavně ve dvou oblastech: ve fotografii a při výrobě zrcadel. Ve schopnosti zrcadlit se žádný jiný kov nevyrovná stříbru. Stříbro dokonale a beze zbytku odráží dopadající světlo a zříká se toho, ponechat si jakoukoli část pro sebe. Nepohlcuje (a proto ani nezakaluje) světlo jako většina kovů, ani k němu nepřidává nic ze své bytosti, například barvu jako měď nebo zlato. Při pohledu do zrcadla zapomínáme, že se díváme na stříbrnou vrstvu a vidíme jen zrcadlové obrazy okolí. Společným jmenovatelem kvalitativních vlastností stříbra je ctnost všech lunárních bohyň: čistota díky nezištnosti a nesobeckosti.

Je známo, že vynález fotografie fascinoval malíře a působil na jejich estetické vidění. Pojďme se nyní v duchu přesunout v čase do první poloviny 19. století. Fotografie byla patentována v roce 1839. Francie odkoupila recepty na výrobu od pana Daguerra a dala je světu k volnému používání. Podle starého bybylonského kalendáře a také studií Emila Páleše a jeho Angelologie dějin spadá tento vynález na konec velkého gabrielského – měsíčního období v 16-19. století. Na jeho začátku stál naturalistický program zachytit naprosto věrně přírodu, o což začal mezi prvními usiloval italský malíř Caravaggio. Také obrazy vlámských malířů ze 17. století se snaží o velmi přesné pojetí reality. Malované obrazy připomínají fotografické momentky. Malíři se snažili o co nejreálnější zachycení světa. Jakmile si to uvědomíme, vyjde nám, že technický vynález byl konečným plodem 350 let trvající vlny uměleckého cítění. Ideál malířů, který od samého začátku gabrielského období spočíval ve věrném zobrazení reality a přírody, se na konci tohoto období stal skutečností ve fotografii.

Fotografie prodělala za svůj život překotný a rychlý vývoj. Z velice vzácného, složitého a nákladného procesu se po sto sedmdesáti letech stala laciná, jednoduchá a masivní záležitost. Jací jsou současní fotografové? Určitě některé z nich znáte.

Ti první mají nejnovější techniku, neustále řeší clonu, čas, citlivost, testují nejrůznější přístroje a srovnávají ty nejmenší technické detaily. Není pro ně problém nafotit super malou hloubku ostrosti nebo nastavit minutovou expozici. Když od nich požadujete fotky, žádné Vám vlastně neukáží. Všechny jejich snímky tvoří zkušební testy nových objektivů. Běda však, když po nich budete vyžadovat kompozičně brilantní a výtvarnou fotografii!

Ve druhé supině nalezneme většinou děvčata, které si fotoaparát vybírají podle jeho vzhledu. Ten pak nosí v kabelce nebo na svém zápěstí jako zdobný šperk. Když pak spolu hovoříte o fotografiích, ozývá se: „Podívej se, to je ale krása, Ach … ty barvy! A ta vůně, tam to tak krásně vonělo… Cítíš to také?“ A vůbec nevadí, když je fotografie trošku rozmazaná nebo technicky nedokonalá.

Třetí skupina fotografů má velké sebevědomí. O svém nadání a správnosti vlastní cesty nemají žádné pochybnosti. Všechno vědí, všechno znají, jak teoreticky, tak i prakticky. Přesně Vám řeknou, co Vy na svých fotografiích děláte špatně. Kvůli nepřetržitému shánění nejkvalitnějších informací však sami na fotografování nemají čas. Jaké fotky uvidíme od nich? Žádné. Maximálně ty, které udělali jako malé děti. Ale kdyby chtěli, tak by dokázali pořídit fotky naprosto fantastické!

Jistě znáte pověst o třech prutech knížete Svatopluka. Každá dobrá fotografie je upletena ze tří pevně provázaných prutů. Prvním z nich je cítění, smysl pro estetiku, světlo a kompozici. Druhým je rozum, který nám odhaluje tajemství clony, času, citlivosti, nebo hloubky ostrosti. A třetím je vůle, díky které sebereme síly a jdeme fotografovat.

A nad tím vším je radost. Trojnásobná radost. Poprvé ji zažíváme při samotném fotografování, podruhé zažíváme radost doma v digitální komoře, když fotografie vyvoláváme, upravujeme či kreativně manipulujeme. A po třetí zažíváme radost, když hotovou fotografii sdílíme s přáteli…

Děkuji Vám za pozornost, přeji Vám hodně radosti a dobré světlo.