Byla to fotografie na přání Andrey. Přála si zachytit scénu, jak řve na svého manžela. Fotografovali jsme na malém dvorku za domem a jako pozadí nám posloužila dřevěná bouda skladiště. Tmavé plaňky poskytovaly příjemné a klidné pozadí. Fotografie má mnoho nevýhod – nemluví a nehýbe se. Jak to všechno má zvládnout?

První pokus byl seznamovací. Štěpán vykulil voči… A z řevu nebyl řev, ale spíše smích. Bylo jasné, že záběr bude muset být hodně detailní a zblízka.

Při druhém pokusu jsme sladili Štěpána. Ten se vžil do své role perfektně. Chladné emoce, pevné rysy, odolný jako skála a beze strachu. Andrea – její perfektní gesto se blíží predátorovi z Vetřelce. Ale stále to není ono…

Třetí pokus – aby dominance ženy byla větší, potřebovali jsme aby byla o něco výš než Štěpán. Ten, kdo je menší, sice může křičet na toho většího, ale na obraze by to působilo komicky. Potřebujeme větší důvěryhodnost! Našli jsme cihlu.

Vlasy jsme dali za ucho, aby více vynikla tvář a scéna byla zajímavější. Avšak pořád tomu něco chybí… Přidali jsme další cihlu, aby dominance ženy byla ještě větší… Jdeme na další snímek!

V symbolickém obrazu musí být gesta. Co lépe symbolizuje velkou vůli a odhodlání než ruka v pěst? To už není sněhobílá ručka, která něžně objímá jeho tvář. Teď je to skoro perfektní! Ale pořád jsou od sebe moc daleko! Chtělo by to, aby dali hlavy ještě blíž k sobě, co nejblíž to je možné! V takové vzdálenosti nejde očima toho druhého zaostřit. Poradil jsem, aby se dívali jakoby „skrz člověka“. Andrea se do své role maximálně vžila, chvíli doopravdy křičela… Bang! Máme to! Je to tam! Lidé se vyklánějí z oken sousedního domu, zastavují se na ulici… Je akorát čas skončit…

A co na to Andrea? Podle mě ja tahle fotka prostě skvělá. Asi právě proto, jak je pravdivá. Vystihuje nás oba dva dokonale. Já, neskutečný cholerik a člověk který neposedí, nemá nikdy klid, pořád něco řeší a vymýšlí (klidně ve tři ráno, z čehož manžel šílí), organizuje všechny a všechno, mluví hlasitě a rychle, a hlavně pořád, a někdy už toho má v sobě tolik, že to musí vyřvat…. A manžel, ten výraz, ten všeříkající výraz, plný moudrosti a klidu, jinými slovy – dobrý člověk ještě žije…. člověk, který má svatozář, protože ustojí mě:-) Ta fotka naprosto vystihuje naší povahu a náš vztah. Tak to prostě je. Ale je to pevný svazek, hluboký.

A konec dobrý, všechno dobré! Děkuji! Byla to plodná spolupráce a obrovský zážitek…