Výskoky, kotrmelce, pády, skluzavky, výkřiky, smích i pláč.

Pak chvilku v náručí u maminky.

A zase od začátku, běhání, skákání do peřin, kotrmelce… Moc rád fotím děti doma, v jejich prostředí… Jsou takové, jaké jsou. Se všemi radostmi i strastmi… Chvíli se před fotografem stydí, pak se naopak moc dovádějí, potom pláčou a nakonec se zase smějí…

Nevím jak to děláte, ale na všech fotkách jsou hodně přirození.  (maminka Vanda)

Já vlastně také nevím, jak to dělám. Já s dětmi jsem, běhám kolem nich jako octomilka, pořád hledám, pátrám a mačkám spoušť, a pak z toho obrovského množství snad nějakou vyberu… Děti si mě po několika hodinkách úplně přestanou všímat, ignorují mě, i v dobrém, i ve zlém, jde se k nim přiblížit… V některých domácnostech přijdu a nevíme, co máme fotit. Je to takové trapné, tak se vymejšlí, co se jako bude dělat… Ale tady, tady se nedalo přestat , tady se pořád něco dělo, nevěděl jsem, kam dřív skočit…

Nebojte se, nevidíte dvojmo, Bára a Majda jsou dvojčata. Jejich starší brácha jim dává co proto, ale holky rostou hodně rychle a budou proti bráchovi v přesile… Pozor! Najednou je tu šance udělat dobrou fotku dětí na schodech! Ajaj! Ondra dělá bublinky ze slin… Nejdřív jsem ho prosil, ať to nedělá, ale pak jsem si uvědomil svou chybu – vždyť to je ten dětský svět podle dětí a ne podle fotografa!

Jojo, takové blbinky ho učí můj taťka, takže až budou chtít fotku všech tří dětí, ukážu mu přesně tuhle 🙂

Takže od té chvíle zasahuji jenom s mírou, aby  ten dětský svět zůstal dětským. A ne takovým, jak jej my fotografové chceme mít… Jsem moc rád, že jste. Že jste tací, jací jste.

Díky za to, Váš Vít